Auto veteráni: Můj příběh milovníka veteránů

Auto veteráni jsou mojí láskou na celý život. Myslím, že můžu s klidem říct, že moje vášeň pro retro auta, veterány či zkrátka historická auta začala už někdy v dětství.

Jako kluk jsem měl moc rád angličáky. Můj tatínek měl v obývacím pokoji krásnou sbírku modelů. Bylo to pro mě takové magické místo: mohl jsem si na ně totiž sáhnout výjimečně a vždycky jen pod dozorem mého tatínka.

Auta-veteráni totiž byla hlavně na parádu. I tak jsem se na ně rád díval a občas jsem si s nimi mohl i maličko pohrát. Ale jen trochu, žádné závody a bouračky mi tatínek pochopitelně nedovolil! Ty jsem mohl zkoušet se svými vlastními levnějšími angličáky – ty už byly nejen na obdiv, ale taky na pořádné hraní.

V té době – na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let – ovšem nebylo jednoduché pořádného angličáka sehnat. O to větší radost jsem pak měl, když jsem z krabičky o Vánocích nebo narozeninách vybalil další přírůstek do své sbírky.

Nejoblíbenější veteráni z dětství

Užil jsem si s modely spoustu zábavy a bylo jasné, že veteráni, to je moje. A protože se mi už odmala líbilo všechno staré a elegantní – věci, domy, filmy pro pamětníky –, stala se středem mého zájmu retro auta a ne žádné nejmodernější policejní vozy jako u některých mých kamarádů.

Samozřejmě si dodnes pamatuji, jací veteráni mě tehdy uchvátily:

Jedním z mých nejoblíbenějších byl Citroen DS19. Byl to ten vůz, kterým Fantomas odlétal v jednom z filmů s Louisem de Funésem.

Tady je na videu:

Také mě bavilo hrát si s Mercedesy. Nadchl mě model Mercedes SL, který měl dveře, jež se otevíraly vzhůru. Tohle kdybych někdy mohl mít i ve skutečnosti!

Ale mým nejkrásnějším retro–modelem byl Mercedes SSK (1924, Targa Florio). Byl pro mě tak vzácný, že jsem si s ním ani nehrál. To byl můj výstavní favorit.

Moje první retro auto

Naším rodinným autem (tím reálným) byla Volha 24. Já jsem se však zamiloval do elegantní Volhy 21, kterou měl jako model můj tatínek. A „Jednadvacítka – Carevna“ mě taky nakonec dostala z kategorie retro-teoretik do skupiny retro-praktik.

Nakupovat v té době veterána bylo jiné než dnes. Inzeráty tehdy fungovaly především v tištěných časopisech a novinách. A tak když ve mně uzrálo rozhodnutí, že si Volhu 21 pořídím, tak jsem šel do trafiky, koupil tehdy slavné inzertní noviny Annonce, našel si inzerát na svůj vysněný model a majiteli zavolal.

Ale byl jsem mladý a nezkušený, a tak jsem se s veteránem jen tak projel, měl jsem z toho dobrý pocit, a to mi stačilo. Neřešil jsem technický stav, opotřebení, rez, nepídil jsem se po historii… Prostě jsem chtěl tohle auto a přál jsem si konečně jezdit ve skutečném retro autě a ne se jen dívat na veterány na poličce (ale na to taky nedám dopustit samozřejmě!).

A tak jsem Volhu 21 koupil. Stála stylově – jako správná jednadvacítka – přesně 21 000 korun.

Moc jsem toho s ní sice nenajezdil, ale každou jízdu jsem si užíval. Před lety jsem se rozhodl, že bych ji mohl renovovat. Poslal jsem svého prvního veterána ke známému klempíři, který provedl všechny potřebné opravy ze svého oboru – vyvaření podběhů či výměnu blatníků. Z pohledu klempířiny auto zkrátka vylepšil. Jenže by potřebovalo ještě další zásahy a má touha renovovat si auto sám ztroskotala na nedostatku volného času. A na renovaci čeká dodnes…

Po tomto „úspěchu“ s renovací vlastními silami jsem měl názor hotový: můj další veterán bude již „hotový“, po renovaci, případně v původním stavu, ale prostě bez nutnosti renovace.

Výlet do ráje veteránů

Začal jsem se rozhlížet, kde takového veterána koupit. Myslím, že český trh s veterány není dostatečně rozsáhlý a výběr je omezený, a tak jsem pátral mimo Českou republiku. Na doporučení kamaráda jsem prozkoumal nabídku nizozemské Gallery Aaldering. Pár veteránů mě zaujalo, ale znáte to: je potřeba auto vidět. Tak jsem letěl do Amsterdamu, půjčil si tam auto a dojel do ráje veteránů.

Když jsem do Brummenu, kde galerie sídlí, přijel poprvé, byl jsem v sedmém nebi. Obrovská budova se třemi patry zaparkovaných veteránů na prodej. Jedno auto hezčí než druhé. Jako bych byl ve snu… Ze snu jsem se ale rychle probudil a po celém dni, který jsem mezi veterány strávil, jsem se musel vrátit domů.

Byl to ale silný zážitek, který jen posílil mou chuť se veteránům dále věnovat a pořídit si další. A právě tahle návštěva mě také hodně inspirovala při mém pozdějším rozhodnutí vybudovat parkoviště pro veterány – pořádný oldtimer parking v České republice. Protože najednou jsem potřeboval místo, kde veterány bezpečně uschovat. Ale to už je zase jiný příběh.

Od té doby, když už vím, že můžu veterány zaparkovat tam, kde budou v bezpečí, jsem se pustil do dalších nákupů. A tak dnes ve sbírce mám:

• Citroen DS19 cabrio z roku 1961
• Citroen 15SIX Traction Avant z roku 1950
• Mercedes 500SL z roku 1981
• Porsche 911 Targa z roku 1973
• … a samozřejmě mou starou dobrou Volhu 21

Veteráni jako životní styl

Svět veteránů ale netvoří jen krásná auta, ale taky lidi. Rád se účastním veteránských akcí a srazů, kde se potkám s lidmi, kteří prožili třeba podobný příběh jako já.

Baví mě, když je součástí takové akce i společná jízda veteránů. Někdy je to skoro jako by oživla tátova sbírka, kterou jsem jako kluk tak obdivoval. Proud retro vozů a kolem trati usmívající se diváci, mávají, fotografují…

Je to jízda. Sice většinou pomalá, ale stojí za to!

Komentáře